Santander
část II. - park Cabarceno (Parque de Cabarceno) - gorily
Pár slov úvodem: přírodní park se nachází 15 km jižně od města Santander (provincie Kantábrie), jež leží na severu Španělska u Biskajského zálivu. Můj dojem z návštěvy je - něco mezi ZOO a safari, pořádně ale ani jedno. A když už, tak spíše to první, ale v úplně jiném podání, než co by člověk očekával a na co je zvyklý. Plocha je 750 ha (tzn. asi 12x větší, než pražská ZOO).
Park byl otevřen v roce 1989 v bývalých dolech, z toho vychází neskutečné scenérie a plochy jednotlivých výběhů. Nejsem zoolog, z mého pohledu ale mají zvířata téměř 'wildlife' podmínky, svobodný pohyb. Skrz park vede 20 km silnic, na každém zajímavém místě jsou parkovací plochy na "odložení" auta a popojití pěšky. Zpátky do auta a posunout se dále - 100 m, 500 m, dle libosti - a pořád dokola, klidně celý den :) Auto je nutností, projít to pouze pěšky je pohádka z říše snů.
Vstupné platím 25 EUR, auto je v ceně. Do parku jsou 2 vjezdy/výjezdy, přijíždím západním, proto prvně zastavuji (nepočítaje parkoviště a bazen pro lachtaní show) hned u tygrů a goril. Samozřejmě se jdu podívat na Moju (kdo by náhodou nevěděl, tak to je populární prvně narozená gorila v ČR) a zbytek její rodiny - o rok mladší samici Chelewu, dále Nadiu a samce Nikyho. A abych nezapoměl, pochopitelně též na dvě "bejby" obou mladých samic.
Ač se mi to samotnému nezdá, tak v pavilonu trávím více než dvě hodiny. Bohužel počasí je takové jaké je, tudíž výběh zůstává osiřen. Obě děvčata (Moja a Chelewa) drží dost pospolu a vystačí si samy. Mláďata skotačí kolem nich, starší 1.5 roční samička Duni (Moji) řádí o poznání více. Ale ani půlroční sameček se nedá zahanbit. Nadia skoro celou dobu tráví sama a vůdce Niky na to vše s námořnickou rozvahou dohlíží :)
Mírná potyčka nastává po rozhozu kolem poledne, kdy Moja, s návyky svého otce Richarda, nezná při žrádle bratra.. Niky ovšem ve vteřině přelítne pavilon, jedna černá chlupatá koule a trochu řevu - Moja (i s mláďatem na zádech) dostala slušně řečeno přes papulu. Za chvíli je po všem a atmosféra se vrací do normálu, jakoby se nic nestalo.
U expozice goril se zastavuji ještě před opuštěním parku. Moja i Chelewa se ve venkovním výběhu živí trávou a listy. Venku jsem je zastihl na 15 min, štěstí se na mě usmálo v tom podmračeném dni.
Párkrát jsem na Moju volal jménem, zdatně mi sekundovala paní konající dozor. S tou jsem pokoušel prohodit dopoledne pár slov, ale mých pět španělských a její žádné anglické byl trochu oříšek. Každopádně, že jsem dorazil z Prahy pochopila a kupodivu říkala "Moja" a ne "Mocha", jak by se očekávalo. Zdálo se mi, že Moje to je každopádně jedno, nicméně na jedno zavolání chovatelky se vědomě otočila. Radost velká, stačil jsem zmáčknout spoušť.
Niky mi za tu chvilku připadal jako Richard, vylezl 2 m ven a sledoval, kde se mu holky toulají. Zkrátka přehled o všem co se děje je třeba mít stále :)