Hookeana Beach Park, Honaunau Historical Park, South Point
Časová souvislost - Big Island: 2. den, Havajské ostrovy: 2. den
Hookeana Beach Park
"První noc v novém bytě, co se ti asi zdálo?..", začátek písně dvojice Nohavica & Kirchner jak na zavolanou :) Pár slov tedy k první noci - co se nám zdálo už si nevzpomenu, trochu jsme se sice uvařili, párkrát se probudili, v noci pršelo, tak i nějaká kapka padla až dovnitř (stan už není nejnovější a nahoře jest mírně prošoupalý), ale vše dobře dopadlo.
Vstáváme relativně brzo (na mě teda určitě), cca v 5 h ráno, ale ani mi to nevadí. Západ slunce je někdy kolem 19 hod a pak jenom tma, tak máme naspáno určitě 9-10 hodin. Rozhodujeme sbalit a odjet co nejdříve, a podívat se na někam, co se včera nestihlo. Kolem šesté ranní máme sbalen náš 4* /pozn. čtyřhvězdičkový :) / "hotel". Na Havaji jsou jenom palmy, pláže a hotely, ne? Leckdo si to myslí..
Před odjezdem ještě fotka "čehosi", co nám mohlo přistát v noci na hlavě.. Nemám znalosti na to, abych tušil co to je - kdo to ví, nechť mi dá vědět, díky.
Z klikaté cesty (5 km do kopce) zpět na "hlavní" silnici se nabízí pěkné výhledy na kemp, začátek dne s vycházejícím sluncem (cca 6.30). Pohled na první koupající se v moři trochu hlodá svědomím, zda jsme neměli zůstat déle a taktéž se smočit.
Míjí nás pán pokročilého věku udržujcí si fyzickou kondici během do vrchu, nicméně prohodíme pár vět a posléze nám ukazuje na moři (oceánu) skupinu delfínů plavajcí hned vedle pláže kempu. Opravdu je vidíme, tak přehazuji objektiv, abyste je viděli (alespoň v náznaku) taky :) Patrně by nebyl problém se s nimi přes den koupat..
Honaunau Historical Park
Přijíždíme jako jedni z prvních kolem půl osmé ráno, na parkovišti jsou asi 2 auta. Vjezd je otevřený, v pokladně nikdo ale není. Možná to není úplně nutné, ale do "kasičky" na vjezdu vhazujeme 5 USD, přestože se někde píše, že hotovost se tam dávat nemá, máme ale čisté svědomí.
Jak se ukazuje později, rancheři jsou různě po parku a taktéž připravují areál a na další den (rozmisťují informační cedule, "kulisy", atd.).
Čekat 2 hod na první komentovanou tour se nám nechce, tak volíme self-service projití parku s mapkou. Štěstí na obří želvy v zátoce bohužel nemáme.
Hlavní "atrakcí" jsou bezesporu strážci - dřevěné sochy s chýší. Eva stylově taktéž s něčím přírodním "LOG" - pro nás již tradičně "reklamou" na Honku - přírodní dřevěné domy - čiao Martine :)
Nicméně i ostatní části parku jsou pěkné a stojí za projití a shlédnutí. Toto místo se nám líbilo a určitě ho doporučujeme navštívit.
Captain James Cook Monument
Podle (jediné) mapy od Hawaiian Airlines a trochu dle zbytků v paměti (z příprav) máme v úmyslu shlédnout památník mořeplavce, objevitele, kapitána a co já vím co ještě, zkrátka Jamese Cooka.
Jak se ukazuje, tak monument sice v dálce vidno, ale cesta k němu z našeho místa (Kealakekue Bay) po pobřeží rozumná nevede (pokud nějaká). Jet do města vyhodnocujeme jako zbytečnou ztrátu času nejméně 2 hod, které nám můžou během dne chybět. A tak na řadu přichází opět dlouhý objektiv. Tedy přímo u památníku jsme nebyli.
South Point
Část cesty našeho bílého oře řídí (nerada..) Eva. Jakožto poctivý řidič jede předpisovou rychlostí, spíše ještě o 1-2 míle méně.. Silnice na západní straně ostrova jižně z Kony vede docela slušně "zatáčkoidně" s minimálním počtem míst k předjíždění. Ne že by tady byl nějaký extra provoz, ale fronta se vytvoří..
Po nějakém čase vtipně zastaví, čas od času musíme udělat technickou zastávku, abychom upravili plachtu, která je kritických místech spojena už ne moc funkčním suchým zipem a bočnice se rády "utrhnou" a žijí svůj vlastní život.. Ne že by to nějak extra vadilo, ale spotřebu to určitě nesnižuje.. V tomto máme smůlu a patrně jsme vybrali Jeep v nejhorším stavu :(
Snad během jednoho kilometru silnice vede přes lávové pole od kterého začínají rovné dlouhé rychlé úseky. Stačilo ještě chvilku vydržet :) S postupem času se v dálce začíná rýsovat jižní cíp ostrova.
foto: Strom?K South pointu je nutné ze silnice č. 11 odbočit a vydat se asi 10 mil jižně v podstatě slepou silnicí. Až na nějakých 200 m ke konci jde o normální, sice užší, ale asfaltovou cestu. Proč to některé půjčoveny zákazují nemám ponětí. Silnice je v lepším savu, než kdejaká silnice 1. třídy u nás.. Za námi jel úplně v pohodě Mustang.
Ke konci jsou nádherné cliffy, bohužel na fotce to zdaleka není ono. Profi fotograf by se tady asi vyřádil.
Hned vedle "parkoviště" je místo "South Point Cliff Dive". Jedno z míst, kam jsem se opravdu těšil a měl to ošefované, pssst Eva to nevěděla :) Název je jasný, skáče se zde z útesu do vody, uvádí se výška 40-50 feet, tj. 12-15 m. Tu čest jsem zatím neměl, a tak bylo z CZ jasné, že skok je v plánu. Přečíst se o tom nechá hodně, jediná moje vnitřní podmínka byla, že tady někdo bude skákat taky.
Poznámka: následující fotky na výšku jsou nepraktické, do textu se moc nehodí, tak proto jenom výřezy. V případě zájmu doporučuji kliknout, výška je pak trochu jiná :)
Štěstí se usmálo, jedna dvojice tady byla, skákat se bude. Původně jsem tajně myslel, že Eva si skočí taky, ale po té, co jsem to okouknul in natura, tak ze mě radši ani žádná pobídka v rámci zachování klidné dovolené nevypadla :) Zkuste si stoupnout na balkon ve 4. nebo 5. patře..
Vypadá to jako sranda, tak převlékat a jde se na to. Žádný hardcore to není, ale "dobu letu" člověk už vnímá. Uznávám, že vlastní provedení skoku mohlo být efektnější, příště.
A jak zpátky? Po železném žebříku (resp. třech navěšených za sebou). Vylézt nahoru je horší, než skočit dolů. Zkrátka spokojenost veliká, zážitek nepopsatelný. Kdo nevěří, ať to zkusí :)
K opravdovému "jihu" je nutné ještě několik desítek metrů popojít kolem majáku s návěstidlem.
Kdo by očekával skutečný "bod" bude zklamán, nic takového na kamenném pobřeží najít nelze. Přesto gratulace, nacházíme se nejen na nejižnějším místě Havajských ostrovů, ale celkem logicky i celých Spojených států amerických.
Na cestě zpět jedno foto s cedulí-rozcestníkem dokumentujícím, že nejjižnějsší místo USA zde opravdu je. Zajeli jsme se podívat i na konec silnice (cca 1 km) vedoucí k zátoce se zeleným pískem. Pokračování je "polní" cesta, Jeep by to dal bez nejmenších problémů. Ale nejsem si jist, jak to zde přesně funguje. Snad tam je i brána, kterou občas zavřou..
Minimálně část cesty je soukromá, místní (možná majitel) na tom má založen byznys - vozí turisty na korbě staré Toyoty za nějaký bakšiš. Pěšky se tam nechá samozřejmě také dojít (pokud mě paměť neklame, tak to je kolem 5 km). Co mám informace, tak ale převažuje spíše zklamání, shodli jsme se, že podobný úkaz viděný na Lanzarote to "nepřebije" a času tolik nemáme.