Cesta HNL-PRG (část ICN-FRA-PRG)
Seoul Incheon (ICN) - Frankfurt (FRA)
Nejprve míříme pro letenky k speciální přepážce Korean Air určené pro cestující bez zavazadel. To bychom nebyli my, aby nenastal problém.. Jedna slečna to nezvládla, tak povolala druhou. Ta už to nějak dokázala, ale začínám tušit problém se zavazadly. Letenky ale dostáváme, tedy abych byl úplně přesný, tak jenom do Frankfurtu. Ale čert to vem.
Oslavit to jdeme k MCD. Po příjezdu na letiště jsme za vrácení čipových jízdenek dostali zpátky zálohu, tedy opět wony. S tím smetím co nám zbylo v kapse to dává přesně na 2 točené zmrzliny, dokonce i s čokoládovou polevou :) Tak jsme se zbavili úplně všeho, zůstalo nám tušim necelých 200 wonů, tedy asi 3 CZK..
Po projití rentgenem mažeme nejrychlejší cestou kolem samohrajícího klavíru (i klávesy se sami mačkají..) do nám již známého zákoutí "Fun & Relax". Logicky využít sprchu. Opět se zúročila zkušenost z cesty na Havaj, časově jsme na hranicí, možná už za. První jde Eva, já dávám poslední zprávu do PRG, že vše OK a během pár minut budeme odlétat. To se následně potvrzuje, protože na info tabuli se status změnil na boarding. Nic není tak horké, jak se uvaří, takže do sprchy mířím já.
Musím říct, že se člověk cítí jako znovuzrozený. U gate skutečně již boarding probíhá, tak se řadíme do fronty. V Business ani ve First Class fronta není.. Tož si asi po třetí uvědomuji, že "Céčko" to možná chtělo :) Pozdě bycha honiti, reálné to ale bylo.
Bez několika minut 12-ti hodinový let do Frankfurtu operuje Airbus A380, registrace HL7614. Nabídka IFE je stále stejná, jediný rozdíl je možnost výběru ze 3 kamer. A pro nás, že poprvé sedíme na trjsedačce, takže vedle sebe máme človíčka. Economy je beznadějně plně obsazené.
Start v 13:51, RWY16, takeoff při rychlosti pouhých 261 kph, stoupáme při 300 kph. IFE dále ukazuje čas letu 11:50 hod via Čínu, vzdálenost přes 8500 km. Po nastoupání do FL360 letíme, spíše kličkujeme rychlostí 700 kpm přesně středem Žlutého moře.
První servírované jídlo - pozdní oběd. Zůstali jsme u mezinárodní kuchyně. Bibimbap jsem už vyzkoušel na letu do Soulu před dvěma týdny.
A takto běžně létáme - 1. třída v A380, sedačko-postel, vše ovládané elektricky, kůže (tedy asi koženka), LCD monitor odhadem 19", místa dostatek :) Podezřívám Evu, že už v Soulu při boardningu věděla, že First Class nás nemine :)
Ovládání polohování sedačky v detailu.
Já jsem si to také samozřejmě náležitě užívám, kdy člověk zase takto poletí, že? I těch posledních 30 min stojí za to - a je to venku :)
Trasa letu vedla přibližně takto: Soul - Peking - Novosibirsk - Omsk - Moskva - Varšava - Frakfurt, letová hladina FL360-400, rychlost 850-900 kph. Ve vzduchu jsme pobyli 10 hod a 59 min, což je určitě prozatím můj nejdelší let.
Frankfurt (FRA) - Praha (PRG)
Na přestup máme asi 70 min, to na Frankfurt není mnoho. To byl také důvod proč jsme letěli na konci v první třídě. Vysvětlení je prosté, minimalizovat časové ztráty. Vystupovali jsme mezi prvními a musíme stačit spoj do Prahy, protože je poslední toho dne operavaný aliancí Sky Team. Proto také na konci mostu už stojí asi 5 informátorek s cedulkami konečných destinací. Co by následovalo se mohu jenom domnívat - hotel nebo let s Lufthansou, ale to by každopádně někdo muset uhradit.
Zpestření přichází vzápětí, protože během transitu (vstupujeme na území EU) po nás chtějí také palubní vstupenky, jež samozřejmě nemáme. Takže zdržení a vysvětlování odkud, kam, proč, jak to. Paradoxem je, že v konci konců stačí ukázat rezervace v mobilu.. Když se dostáváme ke gate, tak k nám konečně přistávají letenky na poslední segment do Prahy.
Čekáme minimálně, témeř plynule se přesouváme do autobusu a následně do letadla Airbus A319 Českých Aerolinií. Pojíždění na start je zajímavé, objíždíme po pojížděčkách více než půl Frankfurtského letiště, kde je u carga k vidění odstavený japonský Boening B787 společnosti ANA. Všechny Dreamlinery jsou t.č. totiž uzemněny různě po světě.
Na 3/4 hod letu si k 3 oříškům pro Popelku dávám české pivo, sice Gambrinus, ale dobrý. Po usazení do ILS dráhy 24 zvěčňujme rodnou matičku Prahu, konkrétně Suchdol, Vltava a Bohnice vlevo. Nezvratný důkaz konce naší cesty na druhou stanu světa.
Tradiční poslední fotka z kokpitu. Asi by si toho málokdo hned všimnul, ale tenkrát byla pořízena už ve Frankfurtu. Především bylo ještě denní světlo, ale také posádka pod vedením cpt. Haupnera tomu byla ochotna, za což ji patří dík.